Láska k šutrům



Tato kniha nás zavede do světa minerálů, kterým jejich milovníci a sběratelé neřeknou jinak než „šutry“. Nejedná se o žádnou vědeckou knihu, ale o čistě lidský pohled na kameny a na lásku, kterou jim člověk může jako sběratel věnovat. V knize je mnoho obrázků kamenů, které nasbíral během svého života jeden šutrácký fanda – sběratel Marcel Vanek. Je to tedy zpověď sběratele, který popisuje nejenom svá oblíbená naleziště, ale i pocity štěstí při čerstvém vlastním nálezu.

V knize je celá řada legračních příhod a zážitků z jeho sběratelského mládí. Mnoho fotografií potěší nejenom oko, ale i duši milovníků přírody. Začínající sběratel tady najde mnoho cenných rad a informací. Tato kniha je věnována všem fandům a obdivovatelům přírody – lidem, kteří milují šutry …

320 stran, pevná vazba, křídový papír, 627 barevných obrázků …

Cena: 430 Kč/ks

 

Ukázky z knihy…

Jako každý jiný člověk, narodil jsem se regulérním způsobem v porodnici. Dokonce si pamatuji přesný datum: bylo to 10.6.1964. Místem mého narození byla Bratislava a v té době moji rodiče pěkně skotačili! Byli známými umělci, kteří si užívali života plnými doušky. Tatínek kreslil provokativní politické vtipy do slovenských deníků, psal povídky, ilustroval knížky, občas moderoval v začínající černobílé televizi a jako intelektuál se snažil v povolených mezích kritizovat komunistický režim. Maminka se zase jako herečka věnovala divadlu - pantomimě, a tak se naše rodinka vyhřívala na uměleckém výsluní. Dnes se tito lidé nazývají „celebrity“. To ovšem obnášelo náročný společenský život: mejdany, chlastačky a někdy i recesi za každou cenu. Rodiče byli bohatí, a tak rozhazovali peníze na všechny strany. Hlavní bylo, aby byla prdel…

Ta ale skončila s příchodem sovětských vojsk v roce 1968! Protože tatínek vehementně kritizoval režim, dostali jsme se na listinu nežádoucích osob, kteří měli být odepsaní. Tatínek ani maminka už nemohli umělecky tvořit a noviny, televize ani rádio o nich nesměly nic zveřejňovat. Víte, jaké to bylo pro mě a mého bráchu štěstí? Představte si, že máte rodiče umělce, kteří se zajímají jenom o svou kariéru. Plánují divoké mejdany, pařby a intelektuální recesní večírky. A vy se v tom jako dítě pohybujete s plenou u prdele. Tatínek mě vodil všude s sebou a občas i zapomněl v hospodě. Byl ale známým umělcem a tak mě vrchní vzal do kuchyně, a po šichtě odvedl domů. Protože měli rodiče hodně práce, na výchovu dětí už moc času nezbývalo. Občas mě proto šoupli do Košic, kde se o mě starala negramotná prababička. Ta neuměla číst ani psát a celý život nebyla u doktora. Milovala mě snad ale nejvíce ze všeho na světě. A tam, u prababičky v Košicích, se zřejmě poprvé projevila moje „šutrácká vášeň“.

Sotva jsem začal chodit, hned jsem tahal ze dvora veliké šutry a prababičce je schovával do hrnců. Všude vykládala, jaké jsem geniální a šikovné dítě, které ví, co s kameny, a schovává je na horší časy do hrnců. Tyto divoké časy skončily, když mi byly čtyři roky a rodičům vrchnost zakázala uměleckou činnost … Tatínek nemohl několik let najít zaměstnání, a tak nás živila maminka, která vystupovala pod jiným jménem, aby jí mohli vyplatit honorář. Víte, co měl náš otec času? A to bylo naše štěstí … Začal se nám dětem věnovat a my tak měli tatínka, kterého nám mohli všichni v baráku závidět. Vyřezával nám ze dřeva hračky, koukal s námi dlouho do noci na televizi, vymýšlel různé hry a snažil se všestranně podpořit naše zájmy. Už od dětství jsem měl sklony něco sbírat a shromažďovat. Nejdříve to byly angličáky, pak následovaly známky a dokonce jsem se vrhl i na sbírání svatých obrázků. Hromadil jsem prostě vše, co mě zajímalo a ve volných chvílích se pak těšil z prohlížení svých sbírek.

Tatínek se snažil, abych se stal intelektuálem jako on. Vadilo mu, že nejsem sečtělý a že se vůbec nezajímám o knihy. Doma jsme měli obrovskou knihovnu, kterou on celou přečetl, a tak ho trápilo, že nejevím zájem o jeho „duchovní poklad“. Vymyslel tedy fintu a nenápadně nás s bráchou přihlásil do veřejné knihovny, kam nás občas rodiče vodili. Chodili jsme tedy do knihovny, ale já si myslel, že mi nemůže nic dát. Člověk však často nachází inspiraci v místech, kde by to nikdy nečekal! Bez zájmu jsem si prohlížel regály knih a „náhodně“ sáhl po jedné. A tak se „náhodou“ stalo, že mi v ruce uvízla osudová kniha: „Drahé kameny kolem nás“. Zbystřil jsem pozornost a začal listovat v knize plné překrásných barevných fotek minerálů … Doma jsem se nemohl vynadívat na krásu barev, tvarů a různých krystalových forem „šutrů“. Najednou se ve mně něco hnulo a já zatoužil držet tyto kameny v ruce. No jo, ale kde je sebrat? Napadla mě jediná věc: šutry jsou přece v muzeu! Zblbnul jsem tedy svého malého bráchu, aby semnou jel do bratislavského muzea. Do kapsy jsme si vzali malé kladívko v naději, že si uťukneme kus z velikého vystaveného kamene. Byli jsme ale zklamaní, protože všechny veliké „šutry“ byly za sklem a navíc nás pečlivě hlídali dozorci muzea. Asi vytušili, že máme nekalé úmysly. V této době jsem vůbec nevěděl kde a jak se dají sehnat minerály.

Další „náhoda“ se stala v našem panelovém domě, když mi jeden prcek řekl, že jeho táta už léta sbírá „šutry“. Když mi tento pán ukázal svou sbírku, začala moje vášeň hořet pořádně, bylo mi totiž dovoleno sáhnout si rukou na pár vzácných minerálů. Nemohl jsem v noci usnout a v hlavě mě strašily jenom „šutry“. Tatínek si toho všiml a potají napsal do Turnovského muzea dopis. Prosil v něm o zaslání minerálů pro začínajícího sběratele, přiložil 100,-Kčs - což byl v tehdejší době veliký peníz, a několik samolepek hotelu Bratislava - což bylo podpultové zboží. Za nějakou dobu přišel balíček. Tatínek mi významně řekl, že spolu pojedeme na poštu, protože nás tam čeká veliké překvapení … Jeli jsme tedy na kole a mně celou cestu vrtalo v hlavě, co nás tam asi čeká. Tatínek mě chtěl napínat co nejdéle a tak jsme balík společně otevřeli až doma. Myslím, že jsem tehdy zažil svůj první „šutrácký orgasmus“! Z Turnova nám poslali broušené polodrahokamy: acháty z Podkrkonoší, jaspis a heliotrop z Kozákova. To byly první „šutry“, z kterých jsem se radoval, a kterými jsem tak založil sbírku minerálů, kterou rozšiřuji až dodnes. Acháty jsem sice vyměnil, ale jaspis a heliotrop z Kozákova mám dodnes mezi drahými kameny na čestném místě …